Vlčí pohled - Jan Kopka

Ale na Aljašce… Tam ho berete jako šťastné znamení. Díky němu víte, že cesta, kterou jste se vydali, je správná. Hovno. A může vám třeba zachránit život.

Běžný závodník takhle asi nepřemýšlí. Proto o mně dost lidí říká, že nejsem cyklista, ale extrémista. Je fakt, že můj vývoj nešel podle standardního plánu. Vlastně podle žádného plánu.

Nejdřív jsem byl deset let silničář. Pak deset let biker. Následně mi dali označení outdoorový šílenec, protože jsem projel na kole nejtěžší závody na všech obydlených kontinentech. No a teď jsem organizátor nonstop ultramaratonu na tisíc mil napříč Českem a Slovenskem.

Někdo tvrdí, že cyklistika je jen jedna. Já si ověřil v praxi, že každá disciplína vyžaduje určité dispozice.

Beru to tak, že jsem našel oblast, kde se cítím dobře. Ne každý to zvládne. Ne každý má trpělivost a touhu zjistit, co mu sedí.

Přestávám rozumět civilizaci. Nestíhám její tempo. Cítím se tu starý.

Extrémní akce jezdím od sedmatřiceti, což je věk, kdy závodníci obvykle končí kariéru. Já v nich našel další smysl, protože prověří osobnost a také komplexnost člověka. Tělo je vystaveno velké zátěži trvající dny i týdny. Nonstop. Hlava zase musí být naladěna, aby vydržela deprese z osamění i diskomfort.

Na silnici jsem asi patřil k širší československé špičce 80. let. Dařilo se mi na etapách tehdy věhlasné Bohemky. Dokázal jsem být na bedně v přeborech ČSR i v zahraničí v konkurenci profíků, ale na ty úplně nejlepší jsem nestačil. Do nominace na Závod míru jsem se nikdy nedostal.

O dvacet let později, v roce 2007, jsem naopak vyhrál akci Iditarod přes opuštěnou Aljašku. Na sněžném kole, absolutně bez podpory. Trvalo mi tři týdny, než jsem zdolal téměř dva tisíce kilometrů, odkázán jen sám na sebe. Tenhle zážitek mě ovlivnil víc než všechno ostatní.

Jasně. Australská buš. Africká Sahara. Mongolsko. Kostarika. Dolomity. Skalisté hory. To všechno byla místa, která mě poznamenala. Tisíce zážitků teď dávám do jedné věty, protože duchu Aljašky se nic nevyrovná. Tím spíš, když tam projíždíte v zimě.

Malá chyba znamená vážné komplikace, velká chyba ohrožení života.

Ultramaraton není o maximálním výkonu, ale o znalosti svého těla v podmínkách, které vás neustále nutí reagovat na okolí.

Věřím tomu, že své tělo znám. Proto mám i ve čtyřiapadesáti pořád instinkt závodníka. A do jisté míry mě štve, že už sedmým rokem každé léto sedím na zadku v kanceláři nebo za volantem auta. Navíc jako organizátor extrémního podniku ve střední Evropě, kde je celkem fuška vytvořit ony extrémní podmínky.

Chci lidem v Česku a na Slovensku zprostředkovat alespoň v základní verzi zážitky, které umí totálně obrátit žebříček hodnot. A třeba i změnit pohled na život v téhle společnosti.

Jedete na kole, na koloběžce, nebo prostě jdete po svých. To je jedno. Hlavní je postupovat vpřed jen vlastní silou. Jste sami, máte spoustu času utřídit si myšlenky. Díky tomu jde o unikátní akci. Není to jen sport. Je to terapie. Fyzický očistec a léčba šokem, kdy máte možnost uklidit si temná místa v hlavě i v srdci.

Sám se ale jako organizátor podobných pocitů musím vzdát. Takže trpím. Tak je to už dlouho. Buď trpím, nebo utíkám za extrémem. Co nejdál od moderní společnosti.

Jinak to neumím, postupně přestávám rozumět civilizaci. Nestíhám její tempo. Cítím se tu starý.

Zjistil jsem ale, že na tratích náročných závodů, které většinu lidí děsí a odrazují, je to přesně naopak. Řeším jen základní věci. Přežít a dostat se co nejrychleji do cíle. I když jsem celou dobu vyčerpaný, cítím se přesto dobře a vnímám život velmi intenzivně.

Navíc stojím často na startu s osmnáctiletými kluky. A porážím je. Jako loni na polárním kruhu při akci zvané Rovaniemi na sněžných kolech. Pro mě to byl krátký závod. Jelo se jen čtyři dny, pár set kilometrů. Ale i tady led a nevyzpytatelné počasí prověřily vytrvalost i odolnost.

Vyhrál jsem a viděl ve výrazech o dvě generace mladších soupeřů údiv, obdiv i respekt. Mám kondici, a když to můžu ostatním ukázat, připadá mi, že stíhám.

Pak se ale vrátím domů – a zjistím, že je to jinak. Bojuju s počítačem. Všichni jsou na facebooku. Já ho neuměl ani založit. Když už mi s tím pomohli známí, neorientoval jsem se v množství informací. Pak jsem napsal zprávu a přišlo mi, že má smysl. Nikoho nezajímala. Kamarádka tam dala fotku, jak se vrátila od kadeřnice, a měla za chvilku strašně moc lajků.

Nevím, co je krize středního věku, ale v těchhle chvílích si připadám jako kmet. Jsem internetový důchodce, nepatřím sem. Některým technologiím ani jejich smyslu nerozumím. Nebo možná malinko rozumím, ale jsem v opozici. Přijde mi, že přinášejí víc negativ než pozitiv. Vzniká kvůli tomu spousta zbytečností. Práce pro práci.

Tak třeba. Vyplním formulář. Někdo mi ho hned vrátí, protože v něm nejsou informace tak, aby je zpracoval systém. Dělám to třeba na desetkrát. A když vše konečně vyplním správně, žádost zamítnou. Z toho jsem naprosto v prdeli. Proto utíkám a těším se, že někde v odlehlém koutě světa neuvidím žádný formulář, ale psí hovno.

Pro sportovce je důležité, aby vyhrával.

Dokud jsem jezdil běžné závody na silnici a na horských kolech, neměl jsem pocit, že bych potřeboval něco jiného. Příjemná únava a euforie po dobře odvedeném výkonu jsou skvělé stavy. A když se k tomu přidá i první místo, je to krásné.

Měl jsem dobrou úroveň, dařilo se mi. Jenže postupem času mi pořád se opakující události přestaly stačit. Asi se dá říct, že mě víc lákalo dobrodružství, a netradiční závody ho uměly nabídnout.

Při extrémech sice jedete taky na výsledek, ale je to jiné. Obvykle máte na trati jen start a cíl. V tom lepším případě ještě vyznačenou trasu v mapě nebo na GPS. Jinak nic.

Nebudu tvrdit, že jsem se nesnažil dojet vždy co nejvíc vepředu, ale ultramaratony mě naučily, že výsledek není podstatný. Naopak všechno to, co se stane před tím, než se dostanete do cíle, má naprostý smysl.

Vím. Všichni, nebo alespoň drtivá většina, budou namítat, že záleží hlavně na výsledku. Tomu se říká civilizace. Je to systém, který chce všechno změřit. To, jací jste, určují vaše výsledky. Nebudu tvrdit, že je to špatně, ale prostě to už cítím jinak.

Když mi na Aljašce v cíli řekli, že jsem vyhrál, bylo mi to jedno. Ty tři týdny mi toho daly tolik, že mě výsledek nezajímal.

Mnohem víc mě formovaly zážitky.

Třeba nezištná pomoc soupeře a později kamaráda Pata Norwilla. Poradil mi, že než se setmí, musím zastavit a vyndat z batohu čelovku. Za tmy bych to nezvládnul. Teplota totiž klesne během chvíle i o dvacet stupňů a z kola máte tak prokřehlé ruce, že s nimi nic moc neuděláte. Za dalších pár minut prochladnete, už třeba nenasednete a je konec.

Nebo cestování s vlky a s indiány. O obojím ještě bude řeč. A co teprve neustálé střídání euforie a deprese jako následek dlouhodobé samoty. Každodenní strach o život a všudypřítomný mráz. Sebepoznání ve chvíli, kdy se vám proboří noha do ledové vody a máte jen pár minut na převlečení. Jinak vás pohltí pustina.

Napsal jsem o tom i knihu s názvem Ve spárech Aljašky, kde jsem se snažil vyjádřit, že každá nenadálá událost byla tisíckrát víc než první místo. Navíc jsme dojeli z celého pole jen dva. Takže poslední byl vlastně druhý a já zároveň předposlední.

Doma ale moje pocity ze závodu nikoho tolik neoslovily. Média a sponzory zajímal spíš výsledek. Špatně se vysvětlovalo jiným lidem, natož těm, kteří mi měli dát peníze na další závody, že jsou místa, kde pro sportovce existuje něco víc než výhra. Musel jsem se začít prodávat a do jisté míry to dělám dodnes.

Takhle žijeme. Vím, že to nezměním.

Celý můj život je improvizace. Neměl jsem žádnou linku, po které bych šel. Vlastně ani nejsem schopný věci pořádně plánovat. Každý den prožiju úplně jinak, než zamýšlím. Vždy se stane něco, s čím nepočítám.

Táta mě přivedl ke sjezdovému lyžování, kde se dělalo hodně doplňkových sportů. Kolo mě chytlo víc než všechno ostatní. Díky němu jsem mohl objevovat. Jel jsem na výlet a těšil se, co zažiju.

Pocházím z Ústí nad Labem a odjakživa mě bavily kopce. Na nich byly v Českém středohoří opuštěné polorozpadlé vesničky, kam vedly špatné silnice. Kraj to byl drsný, ale každé místo mělo ducha – staré JZD nebo oprýskaný kostelík.

Prvního pionýra jsem zdědil po strejdovi. Tehdy to tak bylo. Protože toho moc nebylo. První závod jsem jel až v sedmnácti a hned vytvořil traťový rekord. Rychle jsem se dostal na úroveň, kdy mi nabídli, že dostanu favorita s vybavením Campagnolo, což bylo tehdy to nejlepší, na čem se u nás jezdilo.

Závody mě bavily i proto, že se cestovalo po Československu. Když jsem začínal, jezdili Jiří Škoda a Jozef Regec. Když jsem končil, nastupovali Ján Svorada a Pavel Padrnos.

Omezujeme se sami. Svazuje nás každá věc, kterou si pořídíme.

Cílem každého závodníka byl pravděpodobně Závod míru, nejspíš i můj. Byla tam ale i politická stránka. Samozřejmě to nemělo úroveň jako Tour de France, ale v bloku socialistických států šlo o něco velkého. Cyklisté neměli účast jen jako sportovní záležitost, ale také jako stranický úkol.

Zmiňuju to celé proto, že to mělo na všechny vliv. Nebyly skoro žádné informace a já, kterého lákaly pořád nové věci, s tím nebyl úplně srovnaný. Neměl jsem ale výkonnost na to, abych Závod míru jel, takže jsem byl ušetřen všech možných nepříjemných souvislostí.

Dělal jsem, co prostředí dovolovalo. Na závody přijel trabant, v kufru měl díly z černého trhu. Řídítka, přehazovačku. Všichni jsme se tam nahrnuli, vykoupili to, majitel zavřel prázdné auto a odjel.

Když jsme závodili venku, uznávanou valutou byla galuska. Tehdy stála šedesát korun, což bylo na tu dobu hodně. Řešili jsme, co vše za to můžeme vyměnit a za utržené peníze jsme nakoupili díly na kolo. Pětikolečka, šlapky, dráty, ráfky.

Kolo si každý opečovával a měl k němu vztah. Často stálo opřené v ložnici nebo v obýváku a byl to regulérní kus nábytku. Majitel za každým dílem viděl příběh, jak k němu přišel. Když se s kolem něco stalo, byl rodinný smutek.

Osmdesátá léta byla ne úplně hezká doba, ale lidé si díky tomu víc vážili věcí i okolí. Měl jsem na závodech v zahraničí možnost zůstat, rodiče by mi to nevyčítali, protože neměli jednoduchý život, ale já to tak nechtěl. Přijal jsem podmínky, jaké tu byly.

To dělám i teď. Materialismus nám všední dny hodně usnadňuje. Skoro všichni mají skoro všechno. Poznamenává to mezilidské vztahy a pokrucuje hodnoty.

Proto jsem šťastný za to, že jsem dostal možnost poznat indiány a eskymáky na Aljašce. Jejich způsob života se do našeho světa nedá aplikovat. Nedělají zbytečné věci.

Eskymák má hlad a jde na lov. Kořist rozdělí sousedům a má na nějakou dobu vyděláno. Nemusí z úlovku odvádět daň ani nic zakládat do šanonu.

Z úlovku se nic nevyhodí. Z kůže se udělá oblečení nebo vybavení do srubu, využijí se i vnitřnosti. Z močového měchýře třeba zvládnou vak na vodu nebo nepromokavý oděv. Všechno má smysl. My se tady jejich primitivnímu stylu smějeme, ale mě se to líbí a hodně jsem se od nich naučil. Naopak oni se ode mne nemuseli učit vůbec nic. Nebylo co! Chápete? Tím spíš si teď uvědomuju, že chci od života hlavně svobodu. Tady se to bere tak, že ji má každý, ale já si to nemyslím.

Cítím to sám na sobě. Omezujeme se sami. Svazuje nás každá věc, kterou si pořídíme. Nejdřív si na ně musíme vydělat, pak ji udržovat. Neustále vyžadují náš čas a naši pozornost. Týká se to sněžného kola i baráku. Mým cílem je na tomhle systému záviset co nejmíň. Sám jsem dlouhé roky pracoval v kanceláři. Měl slušnou pozici v obchodním oddělení francouzské firmy vyrábějící upínací součástky do aut. Jezdil jsem v kvádru na služební cesty po světě a spal v pěkných hotelech. Moc mě to bavilo, měl jsem fajn kolegy, ale jak firma rostla, ubývalo efektivní práce a přibývalo papírů. Odešel jsem a časem se sám zaměstnal jako organizátor vlastního závodu.

Pořád si jedu přízemní linku. Nejdřív nápad, potom akce. Jsem trochu Jára Cimrman. Nebaví mě dělat pořád stejnou práci. Mám potřebu pořád něco zkoušet.

Třeba sněžné kolo. Před patnácti lety jsem vyrobil jedno z prvních v Evropě. Lidi se chytali za hlavu, když jsem s tím začal. Rozřezávali jsme a zase svařovali s kamarády rámy, lepili k sobě dva ráfky, aby se s tím dalo jezdit v zimě. Všichni říkali, že se to nechytí. Ale já to dělal pro sebe a pro sen odjet na Aljašku. Nezajímalo mě, jestli se to chytí a ani mě nezajímalo, co si myslí ostatní.

Dnes vím, že jsem si to měl nechat patentovat, ale já tohle zkrátka nedělám. Divné kolo s tlustými plášti se vyvinulo do úrovně, které se dnes říká fatbike. Prestižáci začali bláznit a jsou za to schopni dát třeba sto padesát tisíc…

Jako staromilec se na to moc rád nekoukám. Líbilo se mi, když to byla záležitost srdcařů a každý stroj byl originál. Nutnost výroby speciálu a osobní angažovanosti navíc filtrovala lidi, kteří navštěvovali tyhle extrémní závody.

Na Aljašce jsem závodil celkem třikrát a má poslední účast byla plná borců, co měli drahá kola od velkých firem. Navíc vezli GPS lokátory, aby je mohl někdo v případě nouze snadno najít. Pro mě už to znamenalo negaci civilizace. Chápu, že se to vyvinulo někam jinam, ale proto už mě to neláká.

Bohužel se kvůli těmto vlivům zmenšuje okruh míst, kam můžu utíkat. Z toho jsem smutný.

Ultramaraton na tisíc mil v Evropě neexistoval.

Mě to napadlo už v roce 2004, kdy jsem absolvoval Great Divide Race z Kanady do Mexika. Přes Skalisté hory plné medvědů a pum. První ročník se u nás povedlo uspořádat až v roce 2011. Dřív jsem na to nenašel čas. Závodil jsem v různých opuštěných koutech světa a poznával sám sebe.

Takzvané „Míle“ začínají první červencovou neděli. Liché roky se jede z nejvýchodnější slovenské vsi Nová Sedlice do Skalné u Chebu, sudé v opačném směru.

Trasa? Většinou terén a hory. Celkové převýšení je čtyřicet kilometrů, na trati jsou tři záchytné body a veškerá asistence cizích osob je zakázána. Nejlepší to zvládnou za osm dní. Poslední účastník – cyklista, koloběžkář nebo chodec – se obvykle dostane do cíle zhruba o dva týdny později.

Jako heslo závodu jsme zvolili můj citát: „Nevěřte na zázraky. Spoléhejte na ně.“

Cestování, nebo spíš pohyb vlastní silou, vám samo přihraje svobodu a náhody, které vás změní.

Vím to. Celý můj život se odehrává v podobném schématu. Měl jsem super práci a rozhodl se nejdřív odjet do Austrálie na závod Crocodile Trophy napříč buší. Měsíc jsem nebyl v práci. Odšpuntovalo to moje choutky. Nakonec jsem super místo se sociálními jistotami opustil a odjel na Aljašku.

Po návratu mi bylo jasné, že už do žádné práce nechci. Nemůžu, obrátilo mě to naruby.

Neměl jsem peníze a začal psát knížku o tom, co jsem zažil. Cítil jsem, že to tak je správné. Měl jsem potřebu sdělit to ostatním. Rok jsem nepracoval, neměl z čeho žít, zadlužil se a psal.

Knížku jsem vydal a byla tak úspěšná, že se udělaly tři dotisky. Zaplatilo mi to veškeré dluhy a dalo šanci ke svobodnému rozhodnutí, co dál.

Možná si řeknete, že to byla klika, ale já si od začátku nepřipouštěl, že by to mohlo dopadnout blbě.

Když jsem viděl, jak lidi zajímá a láká jízda na sněžných kolech, rozhodl jsem se vyrobit další modely ze starých železných rámů. Svařil jsem to zase s kamarádem v garáži a udělal zkušební kemp v Laponsku. Pro čtyři lidi. Přitom jsem ani nevěděl, jestli nás tam moje stará dodávka doveze.

Dnes dělám každý rok několik kempů doma i za polárním kruhem. Ultramaraton přes Česko a Slovensko jde v sebepoznání prostřednictvím cyklistiky ještě dál.

Vnitřně mám jasno. Tahle odnož je sice mimo hlavní proud, přesto ji tu potřebujeme.

Bohužel se celá věc nedá brát jen jako srdeční záležitost, je to taky obchod. Jen proto, abych měl z čeho žít. Mrzí mě to, ale v tomto systému je to nezbytné. Zprostředkuju účastníkům zážitek a oni mi musí dát peníze. Tak jsme na to zvyklí. Udělal jsem dobrý produkt, ale nemůžu ho mít jen z radosti.

Jsem šťastný, že lidi pochopili v tak velké míře myšlenku, s níž závod vznikl. Dnes má komunita tisíce příznivců.

Závodníci, kterými se může stát kdokoli, mi na trase často nadávají. Je to totiž fakt náročná zkouška. Na Slovensku hrozí setkání s medvědy, kteří už ztratili respekt z lidí. O to je to nebezpečnější.

Pole 150 účastníků se pořád mění, ale určité tváře zůstávají. Vidím, jak je to formuje. Vše si utřídí, najednou dokáží udělat zásadní rozhodnutí, ke kterým neměli odvahu. Někteří se rozvedou, jiní dají výpověď v práci, další své problémy zvládají především proto, že se upnou k tréninku na příští ročník.

Je krásné vidět, co závod způsobuje. Když si od manažera na vysoké pozici odsedne před obchodem bezdomovec, protože nemůže vydržet ten smrad z nemytého a propoceného cyklodresu, je to vlastně krásné. Lidi díky závodu žijí intenzivně a opravdově.

Cítí, že na trati mají svobodu, kterou jim běžný život nenabídne.

Nejsem věřící. Jenže na Aljašce jsem se často modlil. Pane Bože, ať to přežiju.

Stačil k tomu jediný impulz. Uvědomil jsem si moc a velikost přírody, která mě obklopovala. Jste sami uprostřed nekonečna. Několik set kilometrů nikde nikdo. Ticho je slyšet.

V tu chvíli si říkáte, že přece není možné, aby všechno fungovalo jen tak. Cítíte sílu, krásu a energii. To, jak do sebe všechno zapadá. Zvěř, rostliny, vítr. I sněžná bouře, která vás může kdykoliv smést. Prostě přijde a nic s tím nenaděláte, nikam se neschováte. Zbývá vám jen čekat, postupovat vpřed a přijmout to. Vše má hluboký smysl a rovnováhu.

To, co popisuju, mi nejlíp objasnili vlci. Pohybovali se v mé blízkosti velkou část Iditarodu. Zpočátku jsem měl hrozný strach. Přes den o nich nevíte, ale tušíte, že tam jsou. V noci pak vidíte zářit jejich oči ve světle čelovky. K tomu je slyšíte výt.

Pro mě byl vlk kvůli pohádce o Červené karkulce odmala zlé zvíře. V dospívání tenhle názor podpořily i knížky Jacka Londona. Na Aljašce jsem je po pár dnech začal vnímat pozitivně. Je to pustý kus země, kde není lehké přežít. Obzvlášť v zimě, v době nedostatku jídla.

Při myšlenkách na to, co všechno musí dělat, aby to tam vydrželi, jsem je začal obdivovat. Sám jsem se jim naservíroval, byl jsem bezbranný, v jejich teritoriu, ale neměli zájem mě napadnout. Byli jen zvědaví. Možná mě hlídali.

Bylo to přirozené a ladilo to s božskou atmosférou. Pro mě boha představuje příroda, je to nekonečný zdroj intelektu a energie. Za stvořením člověka, který je jen malinkou součástí složitého systému, musí být nějaký vyšší intelekt. Vyrostete, umřete, rozložíte se do úplně jednoduchých částí a stanete se něčím jiným.

Jsme myslící tvorové a neumíme vyrobit nic zdaleka tak dokonalého, co by fungovalo tak komplexně jako my.

Nedokážeme postavit ani fabriku, která by uměla fungovat třeba jako strom. Ten je podstatně jednoduší než lidská bytost. Umíme v podstatě jen primitivní věci. A potřebujeme k tomu rozum, úsilí a energii.

Nic nevznikne jen tak. Umíme stanovit poločasy rozpadu každé věci. Ale nikdo nikdy nestanovil poločas samovzniku. To nefunguje!

Jak je tedy možné, že bychom vznikli i s celým perfektně provázaným přírodním systémem sami od sebe?

Aljaška mě obrátila do jiného myšlenkového módu. Pohyboval jsem se tam na hraně, podával vysoké fyzické výkony a málo spal. Tři týdny v kuse, ve velkém mrazu, kdy teplota klesla i čtyřicet stupňů pod nulu.

Nevím, jak je to možné, ale okolí mi dodávalo energii. Často jsem byl nadoraz vyčerpaný, ale zároveň cítil nadšení z přírody, která mě dobíjela. Neobjímal jsem stromy ani nemluvil s kameny. Byla to obyčejná radost z faktu, že jsem součástí té velikosti.

Tady, u nás doma, mi říkají extrémista. Přitom vím, že to vůbec nic není. Na cestách jsem se od přírody naučil jen zlomek toho, co je skutečně důležité.

Je fajn vědět, že se to dá zjistit díky ježdění na kole. Záleží samozřejmě na tom, kde jezdíte. Doma jsem během dvaceti let výkonnostního sportu na nic podobného nepřišel. Neuměl jsem podstatným jevům otevřít mysl.

Teď naopak některé věci vnímám až moc citlivě. Jsou lidé, kteří mě unaví po pár minutách. Vytáhnou ze mě energii. Další mě naopak dobíjejí.

Stejné je to v přírodě. Někde mě to nakopne, jinde hodí do deprese. Neumím říct, proč to tak je. Vím jen, že jsem přestal sdílet pocit velikosti, který nám do hlavy tlačí moderní doba. Je rychlá a agresivní.

A my, lidé, pak kvůli tomu ten dojem vlastní velikosti máme.

Pocit, že vše řídíme.

Že se nám v civilizaci nemůže nic stát.

Přitom je to božská příroda a její energie, která může kdykoliv rozhodnout o našem bytí či nebytí.

 Foto: Jana Mensatorová a archiv Jana Kopky