*Autorkou fotografií je Jana Mensatorová

V tu chvíli mi to nedošlo, ale dnes tuším, že tenhle moment ukázal, jak velký vliv na mě mají lidé v nejbližším okolí. Možná právě tahle věc odstartovala řetězec událostí, který mě málem stál život. Stejně tak mu ale vděčím za pozdější titul mistra Evropy v keirinu, za světové medaile, za triumf ve Světovém poháru, za loňské vítězství v anketě Král cyklistiky.

S tou holkou, mojí první velkou láskou, jsem se nakonec rozešel.

Byli jsme spolu sedm let, jak čas plynul, zjišťoval jsem, že setrvávám ve vztahu jen z lítosti. Neměl jsem sílu od ní odejít, pokaždé, když přišla krize, vyvolávaly ve mně naše hádky pocity viny a já vypadal jako největší sobec, který myslí jen na sebe. Párkrát jsem to dokonce ukončil, ale ona mě pokaždé přitáhla zpátky.

*Autorkou fotografie je Jana Mensatorová

Pak se to stalo. 
Bylo po půlnoci, 27. dubna 2011. Vinohradský kopec, Brno. Čas, den a místo, kdy mě srazilo auto. 
Nevím. Já prostě nevím, jak k tomu došlo.

Byl jsem tři dny v kómatu a tohle období mám úplně vymazané z hlavy. Zůstala tma. Nevybavuju si moment nehody ani to, že mi trčela kost ze stehna. Ztratil jsem jeden a půl litru krve, zastavilo se mi srdce, doktoři v nemocnici u svaté Anny mě oživovali a až po šesti hodinách na operačním sále mohli říct, že jsem mimo ohrožení života.

Organismus zažil šok.

Někdy se stane, že mi v hlavě něco vyskočí. Krátký útržek, pár obrázků. Rychle je zaženu pryč. Pořád jde o věc, kterou neumím a asi ani úplně nechci pochopit, možná se vše snažím podvědomě vytěsnit. I tomu místu jsem se dlouho vyhýbal a ještě nedávno jsem se celý oklepal, když jsem projížděl okolo. Dlouho jsem o tom neuměl mluvit. Když už na to s pár lidmi, jimž absolutně věřím, došlo, pokaždé jsem se rozbrečel.

Asi mě k pádu pod auto něco táhlo.

Ve vztahu jsem zažíval nejhorší období, nikam to nevedlo. Trápili jsme se oba, já do toho ulítl s jinou a připadal si jako šmejd a zrádce, což byl pocit, který se rychle kumuloval a násobil, protože jsem žil na hraně i mimo vztah. Byl jsem sice tou dobou mezi sprintery Dukly Brno lídr, měl bronz z mistrovství Evropy a hodně čtvrtých míst ze Světových pohárů, ale cítil jsem nejistotu. Mohla za to neustálá nutnost potvrzovat tabulkové zařazení, abych měl důstojný plat a zázemí.

Nechtěl jsem na cyklistiku spoléhat jako na věc, která mi zajistí živobytí, a přivydělával si v soukromé makléřské firmě. Obojí jsem dělal naplno a jako finančník jsem měl za chvíli na starost přes sto klientů. Zaprvé mi šlo o obživu a zadruhé o to, abych vypadnul mimo cyklistiku, kde si jel každý hlavně sám na sebe. Hodně mi záleželo na tom, abych nežil ve stereotypu, takže jsem k tomu nakonec přidal i studium tělovýchovy na vysoké škole.

Šel jsem průseru naproti. Bylo toho hodně, já události hodně prožíval a utápěl se ve všem, co nevyšlo přesně tak, jak mělo.

*Autorkou fotografie je Jana Mensatorová

Tu noc jsem nespal. Tak jako už předchozí tři dny. Možná to byl následek neřešených úzkostí. Čím víc jsem se snažil bojovat a být na sebe tvrdý, tím míň to šlo. Mozek a nervová soustava byly vyčerpané. Později mi odborníci vysvětlili, že v tomhle nastavení vznikají poruchy, vidiny a halucinace. Zpětně si to takhle odůvodňuju. Dostal jsem se do stavu spánkové deprivace, byl mimo, chtěl pryč od toho všeho a v momentě, kdy jsem přebíhal čtyřproudovku, mě srazilo auto.

Tak to vidím já.

Řidič zase popisoval, jak jsem mu vběhnul pod kola, když jsem se zmateně motal po silnici. Dosud jsem se s ním nesnažil kontaktovat. Když mi po půl roce přišla obsílka k soudu kvůli škodě na vozidle, zaplatil jsem okamžitě padesát tisíc, protože mě to vylekalo. Nebylo to na přechodu, byla to má vina, neměl jsem tam co dělat.

Sám před sebou jsem přesvědčený, že to celé byla náhoda, ale neumím posoudit, jaká verze je blíž pravdě. Vím jen, že nalomená psychika dokáže dohnat člověka do šílených stavů. A uvědomuju si, že pokud o tom mluvím veřejně, každý si může vyložit po svém, co se mi stalo.

Před incidentem bych okamžitě vyřknul tvrdý soud, ale po tomhle zážitku se úplně obrátil můj pohled na psychické nemoci. Vím, že to část společnosti vůbec neuznává jako problém. Neurologické potíže byly dřív tabu, lidé se dávali do blázinců a podobný pohled u nás zčásti pořád přetrvává. Je to přežitek z minulosti, kdy jste neměli šanci zjistit, jak trpí například člověk s bipolární poruchou, na ulici jste nepotkali osoby ani s Downovým syndromem. Všichni mimo meze se dávali do ústavů, na okraj společnosti, kde nejsou vidět.

Skončil ti svět, budeš mrzák upoutaný na lůžko. Řekli mi, že už nikdy nebudu závodit.

Jaký je přitom v principu rozdíl mezi onemocněním srdce, žaludku – a mozku? Cítím, že pořád přežívají předsudky, proto většina lidí psychické problémy skrývá. Nepřiznají, že je něco špatně. Hranice mezi tím, co je a není normální, je velice tenká. Ve svém okolí určitě máte případy lidí, kteří mohou mít nějakou poruchu, ale neřeší to, protože se bojí. Každému v podobné situaci bych doporučil, aby se svěřil někomu, komu věří a kdo mu může poradit. Mluvte o tom. Jsem příkladem, že to jinak může dopadnout špatně, a není to příjemné.

Vždy si vybavím obličeje rodičů, jejich výrazy plné zděšení, které jsem viděl hned po probuzení v nemocnici. Stáli nad postelí a koukali na trosku, která byla ještě před pár dny reprezentantem v cyklistice a vzorem pro dva mladší bráchy. V tu chvíli jsem to bral tak, že jsem selhal sám před sebou.

Viděl jsem, že jsem úplně rozsekaný. Bylo mi jasné, že jsem se ocitnul krok od smrti. Nic jsem neříkal, ale hlava šrotovala.

Skončil ti svět, budeš mrzák upoutaný na lůžko.

Měsíc jsem ležel na JIPce a bylo mi řečeno, že už nikdy nebudu závodit. Doktoři nevěděli, jestli nemám něco s mozkem, takže mě pořád pozorovali. Stáli za sklem a pravidelně se u něj střídali. Jak jsem postupně přicházel k sobě, bylo jasné, že nejvíc to odneslo pravé stehno, kde mi chybí kus svalu, konkrétně vastus lateralis. Koukám se na to každý den. Mám velké kvadricepsy, o to víc je vidět, jak je jedna část prohnutá. Hodně jsem vnímal i zlomenou čelist, doteď si myslím, že mám křivý obličej. Musel jsem se vyrovnat s tím, že budu vypadat jinak. Že bude všechno jinak.

Začalo to koncem vztahu. Byl jsem přesvědčený, že problémy přišly i proto, že jsem v soukromí přetrvával v něčem, co nemělo význam.  

Na kolo jsem sednul navzdory prognózám tři měsíce po nehodě. Po návratu jsem měl v plánu žít nový život, připadalo mi, že by bylo fajn si vedle sportu taky trochu užívat. Přežil jsem svou smrt a cyklistika pro mě nebyla úplně na prvním místě. Těžko říct, jestli to bylo dobře, nebo špatně. Byl jsem uvolněnější, za což asi mohl i fakt, že mi doktoři nasadili antidepresiva. Během úvodní euforie jsem si našel i slečnu, ale pak se věci hodně rychle obrátily proti mně.

Na tréninku mi to nešlo. Čím rychleji jsem se chtěl vrátit, tím horší byl efekt, úplně jsem se zničil a přetrénoval se. Do toho se přidaly problémy s šéftrenérem. Nevěřil, že se vrátím, a neměl trpělivost čekat, jak to se mnou dopadne. Z nejlepšího závodníka se stal rázem outsider a na něj byl tlak, abychom měli jako tým výsledky.

Dokonce se ke mně doneslo, že by můj úraz někdo mohl vnímat tak, že jsem nechal tým ve štychu před olympiádou v Londýně 2012, kam jsem nakonec nejel. Spolujezdci Denis Špička a Pavel Kelemen byli lepší.

*Autorkou fotografie je Jana Mensatorová

Z lídra se stal kluk, který byl do počtu, což znamenalo další nápor na hlavu. Když jste jednička, všichni vám vychází vstříc. Pokud máte problém, okamžitě ho řeší. Jakmile se koná klubová akce, pozvou vás. Jako sportovec poznáte, že jste oblíbenec. Ještě rychleji vám dojde, že je to jinak. Nemáš výsledky? Sáhneme ti na peníze. Nemáš výsledky dlouho? Vytvoříme podmínky, abys odešel. Věděl jsem, jak to funguje, takhle se už za mou kariéru protočilo hodně lidí.

Nechtěl jsem se vzdát, jenže jsem si koledoval i jinak než jen po výkonnostní stránce. Šil jsem hodně do organizačních věcí a došlo to do fáze, že mě označili jako člověka, který tým strhává k nespokojenosti.

Přišla na mě řada a čekal mě pohovor s vedením.

Nemáš výkonnost. Nelíbí se nám, jak závodíš. Už pro nás nejsi perspektivní. Máme tady kluky, kteří mají vyšší hodnotu, a potřebujeme jim dát víc peněz. Jsi jediný, komu je můžeme vzít. Sice jsem nebyl nejhorší, ale srazili mi plat na půlku. Později mi dali úplné výkonnostní minimum, deset tisíc korun. Ohradil jsem se, že se s tím nedá vyžít a že bych mohl mít nárok na víc, vzhledem k tomu, co jsem týmu v nedávné minulosti přinesl. Dukla ale prý není charita a pokud se mi to nelíbí, můžu jít.

Rozhodl jsem se, že se jen tak nedám. Dva roky to bylo trápení. Srážel mě i fakt, že jedna noha není a už nikdy nebude jako dřív, navíc i trenér pochyboval, že to se mnou bude zase dobré. Pak mě ale poslali na test na dynamometr, kde vyšlo, že je poškozená pravačka o pár procent silnější než levá. Jakmile jsem měl v ruce tenhle údaj, zlepšoval jsem se. V roce 2013 jsem byl devátý na mistrovství světa, o rok později pátý na mistrovství Evropy, ale na Dukle mi pořád dávali najevo, že je to málo, chtěli víc.

Navenek jsem se tvářil v pohodě, ale uvnitř jsem trpěl a zase to odnášelo mé okolí. Jsem Blíženec, mám dvě tváře, dokážu být euforický i v depresi. Tohle jsem často přenášel na přítelkyni, měla to se mnou těžké. Po tréninku jsem chtěl přijít domů, fláknout sebou na postel a s nikým nemluvit.

Myslím, že jsme se měli hodně rádi. Moc mi při návratu pomohla, zároveň jsme na sebe nakládali to nejhorší.

Brala to tak, že se jí nevěnuju, řadu věcí jsme si vyčítali, byla to celkem Itálie. V hádkách jsme si řekli věci, které jsem dlouho rozdýchával. Problém byl v nás obou. Já v krizi, ona věčně nespokojená, vnitřně se hledala a nevěděla, co chce od života.

Vyhrotil se problém, který jsem měl i v minulém vztahu. Partnerka měla pocit, že se jí z mé strany dostává málo pozornosti. U ní to bylo hodně výrazné, protože byla v rodině obletovanou princeznou. Pak přišel život se mnou, s cyklistou, který má pevný režim a nechce dělat kompromisy. Najednou se z ní stala domácí puťka v pozadí. Nějakou dobu s tím žila, ale nebyla s tím ztotožněná. Na její vkus jsem jí projevoval málo lásky. Nejsem typ, který by se na veřejnosti pusinkoval a osahával, takže měla pocit, že jsem chladný.

Přesto jsme spolu vydrželi a po třech letech měli svatbu ve vile Tugendhat.

Za čtyři měsíce podala žádost o rozvod.

*Autorkou fotografie je Jana Mensatorová

Doteď mě to mrzí, měl jsem ji rád, ale žena se rozhodla vztah ukončit, protože chtěla žít jinak.

Vyrostl jsem v rodině, kde se říkalo, že chlapi musí být tvrďáci, ale rozvod mě odrovnal. Znám hodně kluků, kteří jsou individualisti a neřeší, jak to mají doma se ženskou, já tohle neumím. I tenhle vztah ukázal, že mi soukromí ovlivňuje kariéru. Přišel jsem o vynikající formu, kterou jsem měl poprvé od nehody. Na mistrovství světa jsem byl úplně mimo, dvakrát totálně pokazil start, přesto jsem pak zajel na kilometru vynikající čas a skončil patnáctý.

Nahoru mě dostala kamarádka, nejen mě to už asi nepřekvapovalo. Jenže z Magdy se po chvíli stalo mnohem víc. Rozhodl jsem se jí říct o sobě úplně všechno a naštěstí je natolik empatická a sociálně založená, že mě pochopila. Tak by měl vztah fungovat, bez přetvářky.

Jsme spolu dodnes.

Aha, tak takhle to vypadá. Takhle asi končí hodně sportovců, kteří si naložili víc, než unesli. Víš, že můžeš dokázat velké věci, jenže se nezvládneš přenést přes problémy, které před tebe postaví život. Podlehneš dojmu, že je toho už moc, dlouhodobě tě to vyčerpává, tak to radši sám zabalíš.

V roce 2016 jsem přitom měl pocit, že jsem konečně našel to, o co mě připravila nehoda. Kolo mě začalo strašně bavit, s Magdou mi nic nechybělo a na několika mezinárodních závodech jsem se umístil na stupních vítězů. Dá se říct, že jsem měl fazónu.

Na olympiádě v Riu ale bylo pro Česko jen jedno místo a trenéři nominovali Pavla Kelemena. Mohl jsem ho doprovodit jako náhradník, ale všichni věděli, že bych to neakceptoval. Padla na mě další krize a já cítil, že už to takhle dál nejde. Rozhodl jsem se situaci skousnout, připravit se na konci sezony na mistrovství Evropy, naposledy si zazávodit na nejvyšší úrovni. Zajet tak, abych se nemusel stydět. A skončit. I Dukla se tvářila, že mi bez pořádného výsledku neprodlouží smlouvu. Šéftrenér se mě před odjezdem zeptal, co „jako“ budu dělat, když to tam nevyjde. Odvětil jsem mu, že jedu bojovat a že to vyjít nemusí, to se stává. Ta představa mě neděsila.

*Autorkou fotografie je Jana Mensatorová

Saint Quentin, Francie, dva měsíce po olympiádě.

Když už jsem tady, nějak to dám.

V hotelu i během tréninku jsem už víc přemýšlel o tom, co budu dělat bez cyklistiky. Dostudoval jsem tělovýchovu na univerzitě v Brně, kde mi o chlup utekl červený diplom, protože jsem měl v jednom ročníku průměr 1,52. Měl jsem zkušenosti jako finančník, celkem jsem se těšil na nové možnosti.

Ten den, kdy mě čekal kilometr s pevným startem, jsem byl hrozně nervózní a nabuzený. Působilo to na mě zvláštně, bylo mi strašně dobře. Napálil jsem to a dal do toho vše, tělo bylo vyždímané do poslední kapky a já věděl, že líp to prostě nešlo. Obrátil jsem v agonii hlavu a na výsledkové tabuli zasvítil čas minuta pět vteřin. Podprůměrný čas i pro juniora. Vše bylo ztraceno. Můj cyklistický svět se zhroutil nadobro.

Takže jsi dřel zbytečně. Makáš, ale pak uděláš ostudu. Už si nic nenamlouvej, trenéři to věděli, proto tě nevzali do Ria, to jen ty sis zbytečně nalhával, že můžeš být lepší než ostatní. Přiznej si, že to nemá cenu ani úroveň.

Je zvláštní, že stačí vteřina, a všechno ve vašem životě se může totálně převrátit.

Vyjížděl jsem se pod velodromem snad deset minut, s hlavou sklopenou k zemi, a pořád vedl zoufalý vnitřní dialog. Byl jsem úplně zlomený a nechápal to. Pak ke mně přiběhl vysmátý trenér a začal mi gratulovat.

Cože?

„Nesepnula ti časomíra, jel jsi jedna nula jedna. Jsi třetí.“ Je zvláštní, že stačí vteřina, a všechno ve vašem životě se může totálně převrátit. Tak jako tehdy v noci, na vinohradské čtyřproudovce.

Dali mi na krk medaili a hlava se dostala do stavu, který mi úplně rozvázal nohy. O pár dní později jsem slavil titul mistra Evropy v keirinu. Neptejte se, jak. Já to zase nevím. Byl jsem v transu a nevnímal okolí, jen mi na startu proběhlo mozkem, že udělám všechno pro to, abych vyhrál. Říká se tomu flow, uvnitřnění, jednobodovost. Stav, kdy podáte ten nejlepší výkon. Na to neexistuje zaručený postup, každý ho musí objevit sám.

Vyjížděl jsem po finiši euforii ještě dvě kola s roztaženýma rukama a vůbec mi to nedocházelo. Už skončil i televizní přenos, ale já pořád jel a užíval si to. Zamířil jsem na tribunu, kde stála Magda, objal ji a začal brečet. Tentokrát s úsměvem. Byl to nejemotivnější zážitek v mém životě, v hlavě mi proběhla všechna bolest, kterou jsem si prošel, než jsem se dostal sem.

Po tom všem…

Další měsíc jsem vyhrál dva závody Světového poháru. Došlo mi, že uspět může úplně každý, ale dokáže to jen ten, kdo to doopravdy chce. Přitom to není tak, že si to jen řeknete, to musíte mít vnitřně v sobě. Musíte si uvědomit, že nejdřív tisíckrát spadnete, abyste pak byli jednou nahoře. Přijmout to, odhodlat se a v jeden moment za tím jít, děj se co děj. Musíte ale zároveň přijmout, že to nemusí dopadnout tak, jak chcete.

*Autorkou fotografie je Jana Mensatorová

Všechny události měly smysl. Nejel jsem na olympiádu a byla to zkouška, která mě donutila, abych se přenesl přes frustraci, uklidnil se a vnitřně se změnil. V roce 2017 jsem vyhrál Světový pohár v keirinu, k tomu přidal stříbro a bronz na mistrovství světa.

Ti samí lidé, kteří mě vyhazovali z Dukly, mě plácali po zádech a sami přiznali, že se nechovali férově. Bez výsledků jsem jako sportovec nikoho nezajímal. Byl jsem jen tak dobrý, jak dobrý byl můj poslední závod, a bohužel vnímám, že je to podobné i teď. Jen s tím rozdílem, že jsem zase nahoře. Nedávno jsem cítil, že je toho zase moc, ale ignoroval to. Nakonec jsem v závodě, kdy mi prasknul řetěz, spadl na rameno a zlomil si klíční kost. Život mě zase varoval, ať zpomalím. Udělal jsem to a hned mě nahradili.

Tak to je, člověku to otevře oči. Kolotoč profesionálního sportu je hrozně rychlý a můžete z něj kdykoliv vypadnout. I ze špatné situace se ale dá těžit. Záleží jen na tom, jak k ní přistoupíte.

Keirin, díky němuž jsem získal největší úspěchy a vrátil se do špičky, mě přivedl do Japonska.

Jestli nevíte, o jakou disciplínu jde, představte si poslední dva kilometry ze sprinterské etapy na Tour de France. Neustálé nástupy a boj o pozice, jen s tím rozdílem, že jedete na okruhu. Je to divácky nejatraktivnější dráhový závod, krátký, dynamický a nevyzpytatelný.

Japonská keirinová asociace má šestačtyřicet velodromů a dva tisíce závodníků. Jen šest z nich jsou cizinci. Místní nám říkají běloši – gaidžinové, ale v profesionálním sportu jde o ty nejlepší z nejlepších. Pro dráhové sprintery z celého světa se jedná o vysněné angažmá, protože si za půl roku vyděláte stejně jako silničář v Pro Tour týmu.

Vybrali mě jako vítěze Světového poháru, bral jsem to jako nejvyšší poctu, ale taky se ukázalo, že jde o další test toho, co jsem schopen snést. Japonci se k cizincům chovají divně, spousta z nich naší kulturou opovrhuje, někteří jsou vyloženě rasisti. Vnímali mě jako barbara, který neumí nic udělat tak dobře jako oni. Nevím, jak bych to zvládl, kdyby za mnou po dvou měsících samoty nepřijela Magda.

Hned první závod ukázal, že ani po tolika zvratech nemám nic jistého. Bylo to fiasko, poslední místo.

*Autorkou fotografie je Jana Mensatorová

Stačil jeden pohled do publika, kde na mě fanoušci z několika metrů řvali: „Bábeku, fuck you!!!“ Chvíli jsem myslel, že se na mě vrhnou, jak zuřili. Přijel jsem k nim jako hvězda, ale i ten nejhorší závodník, který byl o několik výkonnostních tříd níž, mě porazil. Japonský keirin je úplně jiný sport a já v něm nic neznamenal. Jezdí se na otevřených betonových drahách za každého počasí, navíc na těžkém ocelovém kole, které zastaví hned, jakmile přestanete šlapat. Je to jako přesednout z Ferrari do Fabie, k tomu je dovoleno blokování i jakýkoliv kontakt včetně loktů a hlaviček.

Soupeři si často oblékali něco jako hokejové chrániče, protože skoro každou jízdu doprovázely ošklivé karamboly. Nebyli to moc dobří cyklisté, ale na rozdíl ode mě neznali strach z pádu. Navíc vypadali spíš jako kulturisti a měli na kole skvělou stabilitu. Když se rozhodli, že mi zkříží cestu, zablokovali mě. Z jejich pohledů jsem cítil, že je jim jedno, jestli mě sejmou, nebo půjdou k zemi oni. Nejdřív jsem nebyl schopen přesvědčit mozek, abych zakontroval, a jel jsem dozadu, přestože to nikdy nedělám. Takže mě vyblokovali, dali mi pár hlaviček a vůbec jsem nevěděl, která bije.

V první jízdě mě vytlačili v zatáčce a já málem zastavil. Ujeli mi, což se nelíbilo divákům, protože kvůli tomu prohráli hodně peněz. Ano, o to jediné v celé věci jde.

Japonsko je rájem pro gamblery. Keirinovou asociaci sponzoruje pivo značky Asahi, které koupilo i český Prazdroj. Je to ideální spojení, protože dráhovou cyklistiku sledují právě lidé, kteří pijí a jsou u toho schopni prosázet celou výplatu. Za sezonu se v seriálu protočí osm miliard dolarů. V průměru se pětasedmdesát procent dostane zpět k fanouškům, takže zbyde opravdu velká část pro pořadatele.

Nebyla to jen cyklistika, ale taky válka ve stylu samurajů. S přísnými pravidly, hierarchií i tradicí.

Závodníci musí říct před každou rozjížďkou, jakou pojedou taktiku, aby mohli bookmakeři vypsat kurzy. Největší respekt má „senko“, kdy brzy zaútočíte a snažíte se vydržet, což je nejtěžší a nejbolestivější. Pak se jezdí „makuri“, čekáte a pak vyrazíte zezadu. Fanoušci to nemají moc rádi, protože je to nejistá sázka a oni musí tipovat nejen vítěze, ale první tři v cíli. Úplní magoři jezdí „oikomi“, na posledních sto metrech to rozbalí a dávají hlavičky i lokty. Většinou jsem jezdil „senko“ a po úvodním výbuchu se mi až na tři výjimky povedlo vždy postoupit do finále. Nakonec jsem měl sedmnáct vyhraných závodů. Prostě jsem jim ujel nebo vsadil na to, že mě budou někteří soupeři chránit, aby se za mnou nakonec vyvezli.

Když se mi začalo dařit, začal jsem si vydělávat zajímavé peníze i na dráhového cyklistu. Avšak zdaleka jsem se coby gaidžin nepřiblížil japonským závodníkům nejvyšší kategorie SS. Do ní cizinci nesmějí, hlavně proto, že jim to zakázaly závodnické odbory. Na Silvestra má tahle elita akci, jejíž vítěz dostane dvacet milionů korun. Za tři minuty. Moji soupeři by sice ve Světovém poháru až na výjimky propadli, většina z nich pila a kouřila, ale ti nejuznávanější jezdili v Lamborghini a dalších deset sporťáků měli doma v garáži. Vydělávali si možná víc než Peter Sagan.

Nebyla to jen cyklistika, ale taky válka ve stylu samurajů. S přísnými pravidly, hierarchií i tradicí.

Před začátkem angažmá mě poslali na čtrnáctidenní rychlokurz do akademie, kterou Japonci studují celý rok. Vysvětlovali nám, že se musíme před každou rozjížďkou i po ní klanět divákům i rozhodčím. V přesně daném pořadí. Dozvěděl jsem se, že mladší cyklisté dřív sloužili starším a klidně jim umývali záda, pokud o to někdo požádal.

Pro Evropana je to úchylárna, ale tím, že byli Japonci ještě před pár set lety uzavřeni před světem, přemýšlejí úplně jinak. Bylo důležité vše akceptovat, už proto, že pokud s ostatními vycházíte, máte šanci, že vám prodlouží smlouvu. Když mi proto nevyšel první závod, musel jsem se hodně krotit, abych nevystartoval na toho, kdo mě zablokoval. Před úrazem, kdy jsem byl nervák, bych tam rozhodně nevydržel ani den.

*Autorkou fotografie je Jana Mensatorová

Teď to bylo jiné, rozhodl jsem se ničemu neodporovat. Ani tomu, že nás před každou soutěží zavřeli v areálu, kde jsme u vchodu museli odevzdat všechna komunikační zařízení, abychom nemohli ovlivňovat sázky. Znamenalo to čtyři dny bez kontaktu s okolním světem. Pořadatelé nás drželi zavřené pohromadě a hrotili atmosféru.

Soupeři si krátce před startem za doprovodu hudby mazali svaly olejem, poplácávali se a řvali u toho. Chrániče oblékali obřadně jako brnění a vypadali u toho strašně zle. Čím blíž byl start, tím víc znělka zrychlovala, kurzy se snižovaly a bylo cítit velké napětí. Každý měl v rozjížďce vlastní box jako dostihový kůň a většina soupeřů na startu rozhazovala sůl. Někteří kreslili na zem pentagramy a zaháněli zlé duchy.

Prostě bizarní!

Start. A za chvilku bylo všechno jinak. V cíli se všichni proměnili v kamarády. Spadlo napětí, navíc i tohle přikazovala etiketa. Ten, kdo někoho sejmul, se šel omluvit a gesto muselo být přijato. Každému soupeři jsem musel dát jako výraz úcty vodu nebo energetický nápoj, které mi pořadatel nachystal do tašky. Poděkoval jsem všem za těžký boj a šel do společných lázní zvaných „onsen“, kde byl každý běloch velká atrakce. Všichni mi koukali mezi nohy a obdivovali velikost přirození. Je pravda, že jsem na tom byl mnohem líp než oni, ale to, jak se svolávali, aby mě mohli očumovat, bylo divné. Stejně jako jejich výzvy, abych se díval, jak jsou na tom špatně.

Smál jsem se s nimi a říkal, že jsem na tom byl taky špatně.

Asi je to tím, co se mi tehdy v noci stalo. Jsem na některé věci citlivý, možná i přecitlivělý.

Vnímám, že jsou lidé často nešťastní. Je to bohužel kvůli tomu, že nám všude kolem ukazují recepty na to, jak být šťastní. Sociální sítě jsou plné profilů, kde vidíme perfektní životy krásných lidí, a my si myslíme, že to tak skutečně je. Pak jsme frustrovaní z toho, že nemáme to samé.

Sami si tím způsobujeme problémy. Přitom životy lidí na fotkách nejsou dokonalé, jsou to jen dokonalé fotky. Je to póza, každý má nějaké chyby a nedostatky.

Když si prohlížím své fotky plné radosti po vítězstvích ve velkých závodech, koukám se na ně jinak. Pro mě je to symbol. Symbol toho, že jsem se nevzdal. Ocenění a vyvážení bolesti, kterou jsem prožíval pět let. Nakonec to nebylo zbytečné. Vím, že jsem v jednu chvíli podlehl těm nejhorším stavům. Téměř mě to zlomilo a trvalo dlouho, než jsem uvěřil, že se to změní. Někde vzadu jsem pořád věděl, že můžu být dobrý.

*Autorkou fotografie je Jana Mensatorová

Jo, ptám se sám sebe, proč to muselo zajít tak daleko. Některé věci přišly rychle, nečekaně a prostě je nedokážu vysvětlit. Navíc vím, že to ještě není konec. Dřív nebo později zase prožiju těžké chvíle a bude záležet jen na mně, jak se s nimi poperu.

Důležité je nebýt sám. Neuzavřít se do sebe, nestydět se za problémy navzdory tomu, že všude slyšíme, jak je doba, v níž žijeme, úžasná.

Rychlost, s jakou se na nás všechno valí, způsobuje tlak. Ani teď jsem se od něj úplně neoprostil, neustále se sebehodnotím a sebepotvrzuju. Zbožňuju jízdu na kole i tvrdý trénink, ale jakmile nemám vynikající výsledky, přestávám si vážit sám sebe. Vím, je to hrozné. Může za to fakt, že se většinu života pohybuju v prostředí, kde se oceňuje jen absolutní výkon. V Česku obvykle dostanete podporu až ve chvíli, kdy se vám daří. Není to ideální, mělo by to fungovat i obráceně, bez důvěry a propracovaného systému hodně nadaných lidí nemá šanci se prosadit.

Ve sportu je tohle cítit hodně silně, někdy mě to užírá a vím, že to tak má většina. Neúspěch jsem dlouho bral jako něco, čím ubližuji své rodině, svým nejbližším a trenérům, kteří se pro mě obětovali. My sportovci se totiž často považujeme za středobod vesmíru. Myslíme si, že nás všichni hodnotí a sledují. Je to hodně osobní, realita přitom bývá úplně jiná.

Každý sportovní psycholog řekne, že si máte závody i trénink užívat a nemyslet na výsledky. To je určitě pravda, protože jde o režim, kdy se vám daří nejvíc, ale dostat se do něj je sakra těžké. Pouček je milion, ale převést je do reality musí každý sám tím, že na sobě pracuje každý den. Platí to ve sportu i v soukromí.

Dnes už můžu říct, že jsem tenhle proud života pochopil.