Trenér Martin Raufer: Do šestnácti let mají děti závodit jen pro legraci

Děti a cyklistika. Změnilo se dané spojení v současnosti při porovnání s dobou o několik let zpět?

Velmi, a to především vývojem jízdního kola. Dřív se čekalo, až dítě doroste na favorita. A mezi tím si caparty rozebraly jiné sporty, dnes se dělají skvělá maličká kola a lze na nich hodně dobře jezdit i závodit. Děti začínají i se soutěžní cyklistikou mnohem dřív a ve velkém počtu. Kolik se jich schází na závodech a v jak nízkém věku,  je skutečně k nevíře. Stejně jako je neuvěřitelné, kolik dětí pravidelně chodí na tréninky. Jen v našem kladenském oddíle se točí přes osmdesát dětí.

Jezdí dnešní děti po vesnicích či městech na kole, jako to bývalo běžné o deset či více let dříve?

Nejen, že děti dnes nejezdí samy na kole po sídlišti, ale ani nechodí či neběhají. Rodiče jsou pracovně víc vytížení, než to bývávalo a nemají na děti čas. Dovezou je na kroužek, vysadí z auta a zase je naberou. Totéž platí o cestě do školy, o víkendu u babičky. A ve školách dětem říkají: „Neběhej!“ Základního pohybu mají děti zoufalý nedostatek. A to mluvím i o těch, které pravidelně a hodně intenzivně trénují a závodí. Dva tři tréninky týdně jejich potřebu pohybu a správný pohybový rozvoj nezabezpečí, nemluvě pak o vývoji směrem k vrcholovému sportu. Tohle je jednoznačně na rodinách a sebelepší trénink to nezachrání.

Obecným jevem současnosti je „mamataxi“. Dospělí mají pocit, že na děti za každým rohem číhá nebezpečí a vězní je doma. Přitom počty násilných činů na dětech za posledních dvacet let poklesly o desítky procent, to jen média v nás vzbuzují pocit strachu. Pohybový základ chybí celé populaci, nedostatečná je dlouhotrvající zátěž nízké intenzity – chůze, všestrannost a obratnost, lezení po stromech, výpravy do hor, procházky. Naopak dětské speciální dovednosti -ovládání kola –  jsou často neuvěřitelné.

Jakou mají děti perspektivu, že s výše uvedeným základem něčeho dosáhnou?

Nevěřím, že ranou specializací vychováváme špičkového sportovce mezinárodní výkonnosti. Jak názory odborníků, tak statistiky jsou neúprosné: skutečně to není cesta. Pokud přijde řeč na cyklisty Van der Poela, Van Aerta, Evenepoela a další mladé hvězdy současné cyklistiky, to jsou přírodní úkazy. Lidé, kteří by uspěli navzdory jakémukoliv tréninku. Každý došel ke své výkonnosti úplně jinou cestou.

Jak tedy děti u cyklistiky udržet?

Víte kolik loňských juniorů přestoupilo v cross country do kategorie dospělých? Jeden! Jeden ze čtyřiceti nebo padesáti. Už nechtěli dál závodit, měli toho dost. Byli znechucení… Závodili s plným nasazením víkend co víkend od osmi let, jejich emoční potenciál je úplně prázdný a najednou začnou mít dojem, že jim v životě mnoho věcí uteklo – třeba posezení u ohně na skautském táboře, lezení po skalách, tajné pivko s kamarády. Nemyslím, že je rodiče nutili, ale mám jim za zlé, že jejich vlastní zájem nekorigovali, nenabídli jim i jinou zábavu, zájem a plnohodnotný doplněk. Samou láskou jim zametli cestičku směrem do pekla.

A co příliš ambiciózní rodiče… Setkáváte se s nimi?

Rodiče našich svěřenců jsou ještě v normě… Ale znám takové případy. A pak je to katastrofa, řekl bych životní. Ambiciózní rodiče, povyšující se nad trenéry, kteří obětují vztah rodiče a dítěte pofidérnímu sportovnímu úspěchu a na děti vyvíjejí tlak. Největší neštěstí pro všechny zúčastněné je, když rodič nebo trenér chce víc než sportovec sám. Rodič je od toho, aby miloval. Trenér od toho, aby věděl a uměl. Sportovec ale musí chtít sám. Znám děti, co nechtějí závodit kvůli stresu. Energie, kterou přenášejí někteří šílící a příliš ambiciózní rodiče, je pro ně nová a příliš silná. Je k neuvěření, kolik dětí se na závodech z nějakého důvodu rozpláče. To by se určitě nemělo stávat. Mělo by jít o čistou zábavu a radost. Malé dítě taky nemusíte motivovat, aby lezlo, chodilo, mluvilo… Motivace k novým činnostem je zcela přirozená, stačí ji nezabíjet.

Máte vy osobně nějaké triky, jak děti motivovat?

Jednám s dětmi jako se sobě rovnými, jako s dospělými. A to, co dělám, dělám moc rád. Malým dětem je třeba nechat hodně prostoru, zábavy, umožnit jim najít si kamarády a prožívat to s nimi. Na tréninky budou chodit rády, když tam bude dobrá parta. Mám radost, když díky našemu oddílu vznikají nové vazby a známosti i mezi rodinami a dospělými, navštěvují se i mimo tréninky, děti se vyhledávají. Kvůli kamarádům budou chodit a vydrží u sportu, kvůli sebelepšímu nebo vtipnému trenérovi nikoliv. Já trénink stavím tak, aby děti měly neustále nějaké výzvy, aby jim v cestě stál stále těžší a těžší terén nebo úkol. Jejich překonávání je baví, motivuje a uspokojuje.

Nejlepší česká silniční cyklistka Nikola Nosková přiznává, že začala jezdit na kole v patnácti, od nuly. Je ještě dnes možné se v takovém věku propracovat na špici?

Je velice nepravděpodobné, aby člověk v patnácti vstal z gauče, odložil mísu koblih a za pár týdnů začal vyhrávat na kole. Je ale velice časté, že ke kolu přejdou multisportovci nebo vrcholoví sportovci z jiného sportu, a rychle uspějí. Příkladem je Primož Roglič, kdysi skokan na lyžích. Tereza Tvarůžková, naše současná největší MTB naděje, začala na kole závodit ve dvaceti. A juniorský mistr republiky odjel druhý den po závodě na soustředění na kolečkových lyžích. Už Masaryk říkal jednostranně zaměřeným lidem „fachidioti“, směle se to dá použít i pro sport. Já osobně budu radši, když děti stráví léto na zajímavém skautském táboře, s hasiči na soustředění, na vodě, a s rodiči v horách než každý víkend na dětském závodě.

Proč je taková jednostrannost nebezpečná?

Pro děti je obrovskou psychickou zátěží brát vážně závodění před šestnáctým rokem a absolvovat roky seriózní systematické přípravy. Je lepší, když někdo dobře připravený přijde až v těch patnácti. Mějme na paměti, že cyklistický trénink je hodně tvrdý a sportovec musí chtít zátěž podstupovat. Ta nedůležitější tréninková fáze nastává v období nejbouřlivějšího fyzického vývoje, při obrovském nástupu testosteronu. Pokud tohle období kolem šestnáctého roku promeškáme, špičkovou výkonnost budeme budovat velice těžko. Říká se také, že dítě, které celý život létá po vsi nebo pomáhá na farmě, je lépe připravené na vrcholový sport než absolvent pár hodin sofistikovaného tréninku týdně.

Kdo je Martin Raufer?

Cyklistika je jeho životním osudem. Od pěti let chtěl být profesionálním cyklistou a od střední školy trenérem. Vystudoval trenérství na FTVS UK a prakticky hned dosáhl na samotný vrchol, v osmadvaceti vedl českou reprezentaci horských kol. Po roce ale zjistil, že se v obsahu té profese mýlil a odešel. „Reprezentační trenér je v takto nastaveném systému především řidič dodávky a koordinátor, řekněme manažer,“ dodává. A tak založil časopisy Velo a 53×11 a vede v Kladně cyklistický oddíl Velo Akademie.

Text: We Love Cycling